Home Příběh Pravidla Galerie Mapa herního území Přihláška Kdo je přihlášen? Stránky webmastera :)

Úvod do děje...
...Malá ochutnávka.

Markýz de Carabas byl skvělý šermíř, odrážel jednu ránu za druhou a pomalu získával nad panem Croupem převahu, bylo jasné že pokud se nestane nic zásadního ze souboje vítězně vyjde on. Zbraně se míhaly neuvěřitelnou rychlostí, kryt, kryt, kryt, výpad a zásah , pan Croup se chytil za ruku ve které držel zbraň a vykryl další výpad. "Tak to vzdejte Croupe, nemáte šanci, jste poražen." zařval Markýz, a učinil další výpad. Pan Croup se rychle kryl a odskočil stranou. "Dobrá Carabasi já se vzdám a pak mě jako necháte jít, tak to pochybuju." S úšklebkem ze sebe vypravil pan Croup. Další rána ho už ale stejně poslala do kolen, dostal zásah do stejného místa jako před tím a s bolestí, kterou tak rád uštědřoval ostatním se zkácel k zemi. Pohlédl na svého přemožitele a na tváři se mu rozlil strašlivý úsměv. "Čert tě vem Carabasi." Vyplivl jak jedovatou slinu, z podsaka vytáhl krabičku a než se kdokoli stačil vspamatovat tak ji otevřel...

Markýz de Carabas se pomalu probíral z bezvědomí, tenhle pocit už jednou zažil a nikdy ho nechtěl prožít znovu a přece se to stalo. Podíval se kolem sebe, ležel ve vagónu metra, v postavě, která byla zády k němu poznal Richarda. "Už se s toho umírání stává takový váš koníček..."
"...Ležte, odpočívejte Markýzi jste ještě příliš zesláblý" Odpověděl Richard na markýzovu snahu se zvednout, popošel ke stolu vzal čerstvé obvazy a ovázal jimi markýzovy rány. Markýz se na posteli otočil a upadl opět do neklidného spánku...

Později, když už byl Markýz de Carabas ve stavu slučitelném se schopností komunikace seděli Dvířka a Richard u Markýzova lůžka a probírali co se vlastně během souboje stalo. Od osudného dne se totiž v Podlondýně něco zněnilo, mizeli lidé, temnota obcházela Podlondýnem častěji než dříve, trhy byly mnohem menší než bývaly což bylo zvláštní poněvadž byly zdrojem obživy mnoha obyvatel Podlondýna a před tou osudnou událostí nebylo obavy, která by byla schopná trhovcům zamezit v tom aby na trh šli. Podlondýnem se šířil strach, větší než šel ze všech hrůz které zde pobývaly, takový ten strach co se vás chytne a ne a ne se pustit. Z okrajových částí se čas od času ozývaly zvěsti o postavě bílé jako sníh, která chodívala od jedněch dveří ke druhým a rozsévala strašnou nemoc, nemoc která si nevybírala a kosila všechny bez rozdílu. Tyto změny se ovšem Markýzovi vůbec nelíbyly a měl pocit, že za všechno co se v Podlondýně teď děje může pan Croup a ta jeho krabička...

Stanice Kensington byla jako po vymření, aby taky ne, je to konečná a bylo něco málo po jedenácté hodině večerní a v tuto dobu už tímto směrem nikdo nejezdí. Tato doba Kensingtonovi vyhovovala, procházel se po své stanici a očekával hosty. Od té doby co přišel do Podlondýna hledat bratra Islingtona si zde vybudoval docela slušnou pozici, jeho říše se celkem utěšeně rozrůstala, ale přece s něčím spokojen nebyl. Vnitřně to cítil, byl ohrožen a to jak jeho plán tak on sám. On sám. Jak to znělo absurdně, tak to bylo zcela reálné. On. Anděl. Jeden z nesmrtelných a přesto se bál. Přišel už o dva bratry. jeden zmizel neznámo kam. A druhý si zvolil vládu v Pekle, ha, ubožák. Je to skoro stejné jako by zemřel. vládnout bandě tajtrdlíků z rohama. "To já budu jednou větší." Pomyslel si Kensington. "Podmaním si celý Podlondýn, ba co víc celý Podsvět." Usmál se pro sebe. "Jednou , jdenou nadejde čas kdy budu vládnout nejen podsvětu, ale celé zemi. Co, zemi?! Celému vesmíru. A až tento čas nastane budu připraven. Připraven pro návrat do nebe."Jeho úsměv se změnil v jakýsi nelidský škleb. Sednul si na jednu z laviček a oddával se snění dokud neuslyšel několikery kroky...

Lady Dvířka nervózně přecházela po místnosti. Ten sen se neustále opakoval, neustále, dokola, každou noc už třináct dní. Byla v nějakém sklepení. Mohlo to být kdekoli, v Podlondýně. Takových sklepení jsou zde spousty, tisíce podobných kobek roztroušené na neuvěřitelné ploše. Viděla se jak vztekle buší do kamenných stěn, nikde žádné dveře, ani skulinka. Viděla se jak zkouší otevřít průchod, znovu a znovu, ale stále marně. Viděla jak se únavou bortí k zemi a než upadá do bezvědomí otevře se před ní průchod a... S leknutím se probudí. Richardovi o svém snu stále váhala říct, měl by starost, stále v Podlondýně trochu tápal, zvláště co se jeho zákonitostí týče, určitě by ho to moc rozrušilo. Kdepak. Ještě si to nechá chvíli pro sebe. "Bude to tak lepší." Ujišťovala se. Chvilku ještě popocházela, ale pak únavou znovu klesla na lůžko a za chvíli už spala neklidným spánkem...

Kensington si mnul ruce. "Obchodní" jednání se vyvynulo více než dobře a on cítil, že pokud všechno dopadne jak má tak bude svému snu o pořádný skok blíž. Vystoupal po stojících eskalátorech ven ze stanice , prošel zamčenými turnikety jako by byly vzduch a zamířil si to směrem ke svému příbytku. Občas se skrytě bavil myšlenkou se strážnému u turniketů ukázat a předvést mu jak jsou ty železné mříže zbytečné. Představoval si ten výraz plný údivu až hrůzy. jeho příbytkem se stal kostel. Vspomínal si jak vypadal, když do měj přišel poprvé. Samé světlo a samý svatý. Pche, všechno muselo pryč, ale teď byl spokojen. Otevřel vrata a vešel do kostelní lodě a zamířil si to ihned k posteli s nebesy umístěné tam kde býval oltář. Lehnul si a mávnutím ruky spustil těžké černé závěsy na všech oknech, teď je sice tma ale komu se chce vstávat s rozbřeskem. Ješte jednou se rozhlédl po svém příbytku a slíbil si že jakmile ovládne alespoň tuhle planetu , nechá si od těch hloupejch lidiček postavit mnohem větší. Lehnul si a zase se zasnil. Ano, pořád se bál, ale už zdaleka ne tolik jako dříve, jeho problém číslo jedna byl totiž téměř vyřešen...

Markýz se hned po zotavení vydal na trh. Kde jinde, než na trhu seženete informace? A informace = půl zdraví. Tedy do teď si to myslel, ale poté co dvakrát zemřel o tom začínal pochybovat. "Na druhou stranu nebýt informací hnil bych teď někde na mříži výpustě do Temže." Zahnal rychle hříšnou myšlenku. Bez schánění drbů a zaručených zpráv by to zkrátka nebyl Markýz de Carabas. Na chvíli se zastavil a rozhlédl se a pak jakoby mimochodem se otočil a namířil si to rovnou k Baileyho stánku. K pokladnici drbů nebo jak Starý Bailey říkával raději - k Havraní výzvědné službě...